Největší mezinárodní rockový open-air festival v ČR, pořádaný ve Vizovicích u Zlína. Na festivalu vystupují především zahraniční rockové a metalové kapely. V roce 2005 se stal nejúspěšnějším festivalem v Česku. V roce 2007 navštívilo festival přes 30 000 návštěvníků.
V blízkém okolí Valašských Klobouk se nachází památník Březina, který uctívá památku zavražděných 13 lidí včetně sotva 15-letého chlapce. Před koncem druhé světové války 22.dubna 1945 dostává 13 vězňů krumpáče a lopaty, kteří jsou odvedeni němci do nedalekého lesa. Všem vězňům je přikázáno vykopat velkou jámu a poté jsou nuceni pokleknout. Jeden z velitelů vykovává popravu přistoupením ke každému z nich a střelou do týla ze své pistole ukončí jejich život. Památník je vzdálen 2 km od Hotelu Alfacentrum a je vzpomínkou na všechny popravené lidi.
Národní kulturní památník Ploština připomíná vyvraždění stejnojmenné pasekářské osady nacisty na konci 2. světové války za podporu partyzánů. Národní kulturní památník Ploština se nachází na místě bývalé pasekářské osady Ploština asi 5 km severozápadně od Valašských Klobouk mezi obcemi Vysoké Pole a Drnovice. V osadě Ploština žilo až do roku 1945 několik desítek lidí. 19. dubna 1945 byla osada za přechovávání a podporu partyzánů vypálena německými okupanty, kteří zavraždili 24 místních obyvatel. Po válce bylo na Ploštině postaveno několik nových domů pro pozůstalé, ale každodenní život se sem už nevrátil. V 70. letech byla Ploština vyhlášena Národním kulturním památníkem. Dominantou celého místa je památník obětem II. světové války a okupace ze zlínského okresu, který byl vybudován na malém návrší nad osadou v roce 1975 k 30. výročí osvobození. Upomínkou na samotnou ploštinskou tragédii je kaple se jmény zavražděných pasekářů. Jeden z místních domků byl Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně zadaptován pro muzejní účely. Expozice v něm instalovaná je věnována historii protifašistického odboje ve zlínském okrese. Prostřednictvím velkého množství dobových dokumentů a fotografií se snaží tuto problematiku postihnout co nejúplněji. Část expozice je věnována perzekuci civilního obyvatelstva, zahraničnímu odboji východnímu i západnímu, a také nacistickým věznicím a koncentračním táborům a obětem rasové perzekuce. Závěr expozice tvoří informace o osvobozovacích bojích v okrese. V objektu je instalována také expozice Orientační běh – sport moderní doby.
Každý rok je vyhlášena soutěž Sochy do města. Do Valašských Klobouk se sjíždějí všichni umělci v rámci kulturní akce Valašské Kumštování. Díla řezbářů jsou návštěvníky hodnoceny svými hlasy a socha s nejvyšším počtem hlasů je následně zakoupena a umístěna na náměstí ve Valašských Kloboukách. Slavnostní vyhlášení vítěze soutěže probíhá vždy v sobotu na hlavním pódiu. Vítězná socha se tak přiřadí k předchozím sochám, které zdobí již nyní náměstí ve Valašských Kloboukách.
Česká strana severní části Bílých Karpat svým charakterem spíše připomíná Javorníky. Nejvyšším vrcholem jsou Průklesy (836 m n. rn). Oblast se nachází na jižním Valašsku a dochovaly se zde zbytky původních zvyků a obyčejů. Krajinný ráz střední a severní části Bílých Karpat je dotvářen poměrně řídkým osídlením pasekářského či kopaničářského typu, absencí velkých průmyslových podniků a zachovalou architekturou celých obcí (Lopeník, Vyškovec, Žitková). Pro západní část CHKO jsou charakteristické velmi rozsáhlé komplexy květnatých luk s rozptýlenými soliterními stromy. Střední část CHKO v širším okolí Starého Hrozenkova se nazývá Moravské Kopanice. Její současný vzhled vznikl teprve velmi pozdní valašskou kolonizací v 17. -18. století a vyznačuje se roztroušenou zástavbou, střídáním zalesněných a bezlesých ploch s mozaikou sušších míst, mokřadů, drobných lesíků, křovin a nevelkých políček. Severovýchodní část pohoří v okolí Valašských Klobouk a Brumova patří k Valašsku. Krajina zde již připomíná Javorníky, které na Bílé Karpaty bezprostředně navazují.
Zřícenina původně pozdně románského strážního hradu založeného nad Vlárským průsmykem v 1. polovině 13. století, goticky přestavěného pány z Kunštátu a renesančně rozšířeného Meziříčskými z Lomnice. Předhradí bylo opevněno barokně po dobytí vzbouřenými Valachy v roce 1621. Hrad byl opuštěn po požáru roku 1820. Dochované části zdiva byly konzervovány postupně od 70. let 20. století, v současné době jsou obnovovány. Areál byl zpřístupněn v roce 2000. Dne 5. 5. 2001 byl hrad vyhlášený strážním a hraničním hradem Valašského království.
Trenčínský hrad je velký starý hrad, který se tyčí přímo nad městem Trenčín. Proto je charakteristickou dominantou nejen samotného města, ale také středního Pováží. Dnes je národní kulturní památkou Slovenska a obyvatelé města Trenčín jsou na něj náležitě pyšní. Trenčín je vzdálen od Valašekých Klobouk 30 km a je navštěvonaný turisty.
Dnešní hrad vznikl pravděpodobně na místě hradiště. První prokazatelnou stavbou na návrší byla kamenná obytná věž a rotunda z 11. století, kdy hrad sloužil na ochranu Uherského království a západního pohraničí. Koncem 13. století se dostal do majetku rytíře Matúše Čaka Trenčianského, významného oligarchu, který ovládal velké území a stal se legendárním „pánem Váhu a Tater“. Jeho stavební činnost můžeme vysledovat hlavně na rozšíření a rozsáhlé úpravě blokové obytné věže z 11. století, ke které přistavěl i mohutně opevněný obytný palác. Věž, dodnes nazývaná Matúšova, je dominantním prvkem celé široké siluety hradu.
Prostory Matúšovy věže také dokumentují bydlení šlechty z poloviny 11. století, později goticky upravené a zpřístupněné novým schodištěm, které koncem 13. století přistavili k starší budově. Interiér Barbořina paláce a dělové bašty má moderně zrekonstruovaný klenbový systém. V přilehlých palácích je instalované lapidárium z kamenných architektonických článků, nalezených v sekundární poloze během památkové obnovy. Zbytek paláců je ozdoben nástěnnými malbami z období gotiky a renesance. Postupně se rekonstruují další interiéry a zpřístupňují se k jednotlivým prohlídkám.
Na hradě jsou umístěny expozice Trenčínského muzea (založeného roku 1877), vztahující se k dějinám regionu Trenčín a samotného hradu. Bezpochyby nejzajímavější je výstava historické nábytku a feudalismu v Barbořině paláci, cenné zbraně, obrazy i pravěké exponáty v Ľudovítově paláci a stálá hradní galerie v hospodářské budově hradu. Kromě toho jsou zde k vidění archeologické sbírky a nálezy objevené během archeologických výzkumů na hradě. Expozice na hradě jsou přístupné veřejnosti každý den v roce (vždy kromě pondělí). Jedinečný je pohled z Matúšovy věže před vámi „otevře“ širokou krajinu, městskou architekturu z ptačí perspektivy a mohutné gotické renesanční opevnění sahající až daleko do přírodního lesního porostu Breziny.
Na hrad se dostaneme přímo z centra města z Matúšovy ulice, nebo po zrekonstruovaných strmých hradních schodech, které vedou od městské brány ke gotickému kostelu na hradním vrchu. Od železniční stanice stačí přejít přes park a projít podchodem u hotelu Tatra k muzeu.
Kulturní dům Klobučan se nachází v těsné blizkosti Hotelu Alfacentrum s kapacitou 1200 lidí. Klobučan se proslavil pořádáním pravidelných kulturních akcí a to zejména tanečních zábav, plesů, divadel a koncertů. Měli zde možnost vystoupit kapely jako je např. Arakain, Tublatanka, No name, Tři sestry, T4, Horkýže slíže, Desmod, Chinaski, atd.
Z barvířské rodiny Gessnerů, která se v Kloboukách usadila roku 1792, pocházel architek Hubert Gessner. Narodil se 20. října 1872, v letech 1885 – 1889 studoval na státní německé průmyslové škole v Brně a po čase ve studiu pokračoval na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Tématem jeho závěrečné práce byla „Výzdoba vídeňské okružní třídy u příležitosti setkání monarchů“
Během studia 2. ročníku, ve svých 23 letech, projektoval v Kloboukách vilu čp. 116 pro Josefa Bratmanna, vídeňského sládka a klobouckého rodáka, po požáru města v červenci 1896 navrhl pro klobouckého starostu Franze Bratmanna obytný dům kombinovaný s tkalcovskou provozovnou čp. 189, což zřejmě byly jeho vůbec první práce. Všechny tyto stavby v Kloboukách jistě tou dobou působily poměrně exoticky. V případě Bratmannovy vily uplatnil architekt na vznosném italizujícím konceptu aktuální detail – šťukový a kovový ornament rostlinné a antropomorfní inspirace. Jde o jednu z prvních uskutečněných staveb tzv. Wagnerovy školy. Rozlehlý Hornův dům, vystavěný na místě tří někdejších usedlostí, byl inspirován luisézním přechodem od pozdního baroka ke klasicismu a opět byl aktualizován nově formovanými detaily. Jedním z nejzřetelnějších se stalo téměr vláčně modelované schodiště s dominantním a oblíbeným Gessnerovým motivem, kandelábrem osvětlení.
Již během studií i po jejich ukončení Gessner spolupracoval s bývalými spolužáky Aloisem Ludvigem a Otokarem Bémem, významně také Huber spolupracoval se svým mladším bratrem Franzem. Franz Gessner rovněž studoval na státní německé průmyslové škole v Brně, poté praktikoval jako stavební elév u opavského stavitele Lundwalla a ve studiích pokračoval stejně jako Hubert na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Na přelomu 19. a 20. století rozvíjel Hubert Gessner podněty biomorfně orientované secese, kterou mnohdy aplikoval na ještě historizující schémata průčelí (například zmiňovaná kloboucká čp. 116 a 189). Jako jeden z prvních architektů ve střední Evropě se ale začal tento talentovaný umělec brzy orientovat ke geometrizující moderně, což se projevilo například na hotelu Slezský dům v Opavě, na hotelu Jindřichův dvůr v Novém Jičíně, na stavbě brněnských ústředních lázní, rodinného domu Františka Růžičky ve Valašských Kloboukách čp. 249, (spolu s bratrem Franzem, 1907, projevil se zde obdiv k anglické koncepci rodinného bydlení, orientalizující vlivy a svou roli snad sehrál i místní folklór) či na budově nakladatelství s tiskárnou Vorwärts ve Vídni, stejně jako na jeho vlastní vídeňské vile na Sternwarterstrasse 70. Dílo Huberta Gessnera inspirovalo a ovlivnilo celou řadu dalších architektů.
Počátkem 20. století přišel Gessner jako zaměstnance zemského stavebního úřadu na dva roky do Brna, kde projektoval především kroměřížský Zemský léčebný ústav Františka Josefa I. pro choromyslné včetně ústavního kostela sv. Cyrila a Metoděje a okresní nemocenskou pokladnu v Brně. V podobně racionální cihelné podobě jako zmíněnou nemocenskou pokladnu projektoval i četné průmyslové objekty. Hubert Gessner je považován za jednoho z nejvýznamnějších středoevropských architektů první poloviny 20. století, významně se podílel i na utváření podoby tehdejší Vídně. Zemřel ve Vídně 29. ledna 1943
